Každý průvodce architektury klade automaticky otázku, na koho se obrací, co chce ukázat a jaká jsou kritéria jeho výběru. Dnes už dávno není samozřejmé, že architekti pracují s podmínkami konkrétního, neopakovatelného místa, a že se obracejí na jeho veřejnost. Ačkoli jsou budovy neoddělitelně s konkrétním místem fyzicky spojeny, nemusí být toto místo jejich ideovým kontextem. V dnešní době si můžeme kontext vlastní tvorby z velké míry vybrat sami, stejně jako veřejnost, na kterou se obracíme, a může to být také veřejnost a kontext publikací, v nichž architektura ztrácí svoji materialitu a proměňuje se v obraz či abstraktní koncept, které komunikují s jinými podobnými obrazy a koncepty na stránkách časopisu či knihy.

Proces globalizace, s nímž jsme dnes stále silněji konfrontováni, nespočívá jen v expanzi mezinárodních investorů a uživatelů, ve stále silnějším tlaku užívat standardních technických řešení a průmyslových produktů, ve stále vyšší komercializaci, nýbrž také v rozšíření způsobu tvorby a stylistických prvků, které reflektují více svět mezinárodní architektury a jeho trendů, než daný kontext města, a které tak ztrácejí jak jedinečnost konkrétního díla, tak spojeni s místem, kde byly zbudovány. Myslím si, že jako architekti máme jenom dvě možnosti, jak se s tlakem globalizace vyrovnat. Buď se pokusit patřit k těm, kteří nové trendy určují, místo toho, aby se jim přizpůsobovali, nebo, a to je jako postoj k vlastni tvorbě daleko těžší, z toho kolotoče mód vystoupit a nebrat na něj ohled. Paradoxní je, že je to ta druhá možnost, která spíše vytvoří něco, co je v kontextu globální architektury neočekávané a nové.

Proč o tom píši? Jako pozorovatel zvenčí nehledám ve mne neobvyklém nebo cizím prostředí potvrzení toho, co už znám. Zajímají mě řešení, která vytvořila ze specifických podmínek daného místa nové, neopakovatelné projekty, které mně a jiným umožní toto místo vidět z nové perspektivy a možná dokonce rozšířit mé, jinde a jinak vzniklé, pojetí architektury. A tak se v Brně ptám, existuje-li architektura specificky brněnská a zdali tato architektura současně překračuje danost podmínek, za nichž vznikla.

Při mých prvních návštěvách v Brně v průběhu minulých patnácti let se mi zdálo, že brněnská situace, která spojuje blízkost k velkým centrům Prahy a Vídně s privilegiem určité distance, je velikou šancí pro vznik nové, nekomerční současné architektury. Tradice brněnské moderny a prolínání různých kulturních tradicí tvoří přitom silnou ideovou základnu, se kterou jsem se jinde setkal zřídka.

Upřímně řečeno se moje očekávání splnilo jen zčásti. Není to proto, že by realizace posledních let byly nekvalitní. Při prohlídce města jsem viděl naopak řadu velmi dobrých staveb, které by mohly stát kdekoli jinde v Evropě. Toto zjištění není samozřejmostí, napadá mě řada měst, o nichž se to říci nedá. Ale více než výrokem o specifice brněnské architektury je toto zjištění důkazem kvality práce mnohých brněnských architektů, jejich znalosti dnešní světové tvorby, jejich schopnosti se ve vývoji současné architektury orientovat a se současnými trendy pracovat.

Netroufám si jednotlivé projekty srovnávat a kritizovat, na to nejsou moje znalosti brněnské architektury a podmínek, za nichž vzniká, dostatečně hluboké. Zdá se mi ale, že prohlídka projektů poslední doby potvrzuje to, co jsem už naznačil na počátku tohoto textu. Pro mne nejsilnější a nejoriginálnější řešení jsem nenašel tam, kde realizované projekty reflektují aktuální mezinárodní trendy, nýbrž tam, kde si síla neopakovatelné situace vynutila jen jí odpovídající řešení. Nehraje přitom roli, jestli se jednalo o situaci historických městských prostorů, situaci již existující stavby, která musela být upravena pro nový program, nebo detailní řešení malých, skoro nepoznatelných zákroků. Specificky brněnská architektura se mi zdá vznikat tam, kde se konkrétní místo a město s jeho tradicemi a způsobem života vzepřelo aplikaci zdánlivě inovativních, ale ve skutečnosti obvyklých řešení.

Konfrontace s vývojem města ukazuje ještě něco jiného, co relativizuje jakýkoliv reprezentativní výběr projektů: problémy města neleží v nedostatku vynikajících staveb, nýbrž v neexistenci dobrého průměru, v nekoordinovaném růstu města, v nerespektování jeho dějin a jeho architektury, v nemožnosti dlouhodobých politických rozhodnutí, v náhodnosti výběru investorů, architektů a realizovaných řešení. Rakovinový růst nové zástavby tak postupně pohlcuje historický střed města, na němž parazituje a bez něhož by tato zástavba ztratila jediný vztažný bod, který ji vůbec spojuje s konkrétním místem a dává jí nějaký hlubší význam. Tento vývoj ale není jenom brněnský, nýbrž celosvětový. Ukazuje nám hranice možností jednotlivým projektem vůbec něco změnit, či pozitivně ovlivnit. Mnohé zveřejňované projekty jsou tak schopné rozvinout jejich vlastnosti jen na stránkách publikací, na nichž jsou nežádaného a rušícího kontextu zbaveny.

Průvodce nejen brněnskou architekturou, nýbrž architekturou každého města, nemůže být většinou objektivním výrokem o kvalitě jednotlivých staveb a jedinečnosti města jako celku. Zdá se mi být spíše pozváním město a jeho architekturu projít, zažít a jejich kvalitu samostatně posoudit. Jestli přitom návštěvník najde jiné kvality a stanoví si jiné priority, není to na škodu. Dokazuje to, že architektura a město umožňují různé způsoby četby a interpretace a že je tato mnohovrstevnost jejich nejdůležitější vlastností.

Ivan Reimann, září 2008